pifpaf

je neděle dvacátého prvního listopadu. jsem jako vykradená, zhuntovaná vitrína.
---

chci žít jedním životem, nemám dostatek času věnovat se oboum. jen který si vybrat?

---

mluvil celou dobu o nějaký počítačový hře. na tu hru jsem se pamatovala jenom kvůli tomu, že v ní vystupoval blázen, a všechno, co jsem četla o bláznech, mi zůstávalo v hlavě, kdežto všechno ostatní šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.
---

ta společnost mě začala tížit, jako když na struny kytary položíte velký kamenný kvádr. bála jsem se, že se každou chvílí přestanu ovládat a začnu blábolit o tom, jak nemůžu číst ani psát, že jsem asi jediný člověk na světě, který vydržel celý měsíc nespat a neumřel při tom vyčerpáním. všechno kolem se mi chvělo před očima jako plátěná jevištní kulisa a zajímalo mě, ve kterém místě v prostoru se ta falešná, hloupá modř oblohy mění v černou. 
---

Zatímco měsíc zmizí, skládám si své oblečení, své tělo do papírové krabice.

když něco říkal, bylo to, jakoby přímo z mých vlastních kostí promlouval nějaký tajný hlas. 
---

ošuntělé plechy prachu co stále voní skořicí a melasou

---

podíval se na mne a jeho intelekt schovaný v jediném pohledu byl jako suchá vrstva hlíny na tvrdém skalisku.

---

masy a v nich lidé vzácní; ten s protáhlým obočím, snivým a zvířecky chtivým pohledem - neomlácený jak starý šutr, vnímající, jak se svět změnil. ten, který hledí s nepochopením v očích skrze skleněnou výplň na lidi, kteří postávají u kulatých stolků s otevřenou pusou nad umaštěným táckem s burgrem, jeden vedle druhého, jeden podobný druhému. ten, který se stále v každém pozdvižení chvěje a v každém hříchu hoří, který má tolik sil, aby si mohl ubránit a ochránit své.

---

pohlcována. dny si jen tak plují, odnášejí všechno, co není třeba schovávat.

seznam a na něm stojící řada úkolů zapsaných v bodech, které tak nevinně a mlčky čekají, až se něco stane. a ticho, které má svůj jazyk.

dnes ráno se probouzím s podivnou potřebou psát. sním o částečném zaplnění prázdného prostoru kolem sebe. dívám se na lidi a nic nevidím, poslouchám je a nic neslyším. vše připomíná jeden kalný proud široké řeky, neúnavně se přesouvající z místa na místo, který jako by se nikdy na chvíli nezastavil, aby si mohl rozmyslet, co bude dál.

---

je spousta míst, na kterých bych teď byla radši. je spousta jiných možností jak se poskládat opět dohromady, které bych chtěla znát. a třeba existuje i nějaká možnost, jak si vybudovat zeď, která by vydržela všechno.
za okny to působí dojmem téměř dokonalé tmy, která je jen podél ulic probodaná kužely světel pouličních lamp. 
---

najednou tu bylo něco nového; dávné věci, tak daleké a staré až začnou být něčím úplně jiným, novým. nakonec je ticho - jako by se někdo nadechl uprostřed věty a ovzduší bylo plné očekávání, které je k ničemu.
---

a stejně. kdo potřebuje hrdinu. všude to bezbarvé čekání... a ty jsi dojemné ztělesnění toho všeho. tebe, tebou, pro tebe.
---

milosrdenství.
"nemáš právo zahodit všechno, co jsi udělala, kvůli jedný náladě. "
"nemáš právo znehodnocovat všechno, co se stalo, kvůli jednýnáladě."
"nemáš právo pochybovat o všem, co jsme ti řekli, kvůli jednýposraný náladě."

---

přeexponovaná jak rentgenový paprsek. já vím – ta otázka nebyla náhodná a tohle srozumitelné. starý chlap s neoholenou tváří zírá do špinavé výlohy. mne si ušní lalůček a hlasitě říhne. z tepláků, které mu drží na rozpraskané gumě, se vyvalí chlupaté, upocené břicho. nakonec zívá a odchází v pantoflích, z nichž má jedna urvaný pásek a sklouzává z jeho chodidla.

nezískatelnost – světlo paměti je nevyléčitelná choroba – chladná a matoucí. hledej a já půjdu v tvých stopách, přilepená jak mokré peří. jestli mě dokážeš odsud vzít - jestli tohle je moře – jestli tohle je ta velká odevzdanost – jestli tohle je místo, kde se hadí kyselina pod mojí kůží ztrácí.

---

světla v té kavárně pohasínají a někdo vzadu zívá. bezhvězdný černý závoj se nám rozprostře nad hlavami hned poté, co odtamtud odcházíme. po chvilce cesty se zastavujeme před opuštěnou restaurací a pozorujeme naše odrazy v okně - znetvořené a nafouklé odlesky zdánlivě cizích lidí... později si uvědomíme, že skla jsou... tónovaný.
poloprázdná krabička sirek padá na zem a on přemýšlí, kolik námahy ho stojí ji zvednout ze země a jestli to má vůbec cenu...
po pár minutách se dostáváme k tomu tajemnému domu a potají lezeme na střechu, kde se před našima očima vyobrazuje až děsivý pohled změti neonových poutačů.
tak tohle lidé pokládají za město, prohodí bezbarvým tónem a potáhne z cigarety s takovou falešnou - a trochu uklidňující - úctou.
zhluboka se napiji vína a zavírám oči. 

světla v té kavárně pohasínají a někdo vzadu zívá. bezhvězdný černý závoj se nám rozprostře nad hlavami hned poté, co odtamtud odcházíme. po chvilce cesty se zastavujeme před opuštěnou restaurací a pozorujeme naše odrazy v okně - znetvořené a nafouklé odlesky zdánlivě cizích lidí... později si uvědomíme, že skla jsou... tónovaný.
poloprázdná krabička sirek padá na zem a on přemýšlí, kolik námahy ho stojí ji zvednout ze země a jestli to má vůbec cenu...
po pár minutách se dostáváme k tomu tajemnému domu a potají lezeme na střechu, kde se před našima očima vyobrazuje až děsivý pohled změti neonových poutačů.
tak tohle lidé pokládají za město, prohodí bezbarvým tónem a potáhne z cigarety s takovou falešnou - a trochu uklidňující - úctou.
zhluboka se napiji vína a zavírám oči. 

---

ničím. a přesto to tak musí být. nechci nic konkrétního, jsou to jen mlhavé záblesky rozmanitých chutí a vůní. kam šipka ukazuje, kam vrabec skáče. je nás víc a jsme ustrašení a nenápadní. náhlé chvění je svinstvo a co bylo, má zůstat za námi. jenže vítr se vzedmul a vzal s sebou ty jednotlivosti světa, které vytváří obří nehomogenní hmotu, která se vznáší nad hlavami nás všech. je to nebezpečné. proč šipka vždy někam ukazuje a vrabec nepostojí.
jdeme dál.
tuhý provaz nás táhne za kotníky zimou, sněhem, blátem. jdeme. dokud někdo z nás nespolyká celý svět, dokud svá hrdla neudusíme jedovatým plynem a náš krk neučiníme ucpanou, zrezivělou rourou.